papoušek senegalský





Stručný Popis:

   Menší druh papouška se všemi znaky svých velkých příbuzných. Dospělí jsou celkově zelení, světlejší a žlutější na kostřeci. Uzdička, temeno a týl jsou tmavě šedé, tváře světle šedé. Krk, horní prsa a holeně jsou zelené, spodní prsa a břicho jsou žluté až žlutooranžové. Spodní ocasní krovky a spodní křídelní krovky jsou jasně žluté. Ocas hnědozelený. Zobák šedý, duhovka žlutá, nohy hnědavé. Samice má hlavu světlejší, prsa jsou žlutá (ne oranžová), spodní krovky ocasní spíše žlutozelené. Mladí jsou tmavší než dospělí, s hnědou hlavou a tmavošedým příuším. Jejich duhovka je tmavě hnědá.

Podívejte se také na sekci zajímavosti, 

kde se dozvíte

 aktuality a zajímavosti ze světa okrasného ptactva


Výskyt:

   Středozápadní Afrika od pobřeží přibližně v pásu nad rovníkem.

Život v přírodě:

   obývá savanové porosty a otevřené lesy. V přírodě žije osamoceně nebo v párech, nejvýše ve skupinách, čítající 20 jedinců. Většinou je nenápadný a v zelených korunách stromů ho lze stěží rozeznat. Prozradí se, až když se začne ozývat svým výrazným hlasem. Hnízdění závisí na době dešťů, nejčastěji probíhá od září do listopadu. Hnízda jsou v dutinách stromů, hlavně baobabů, vždy umístěná vysoko nad zemí.

Chov:

   první informace se do Evropy dostaly již v 15. Století. Dovážel se v 18. Století a vždy byl mnohem levnější než Žako. Přitom se i on může naučit opakovat slova a jiné zvuky. Je považován za ideálního papouška do bytu i voliéry. První odchov se pravděpodobně podařil až v roce 1956 v Dánsku u Petersena, u nás v roce 1969 u Plaznera. Dnes se chová i rozmnožuje běžně.

Potrava:

   Směs semen pro střední a velké papoušky, veškeré ovoce a dužnaté plody, zelenina, piškoty, zelená potrava. Někdy si pochutnává i na tvrdém sýru, vařeném mase, atd. Rád okusuje větve ovocných stromů.

Společník

    Ručně dokrmený papoušek senegalský bývá vynikajícím domácím společníkem. Stejně jako většina zástupců rodu Poicephalus má i tento papoušek zvídavou, veselou a přítulnou povahu. Kromě toho je to zdatný akrobat, který svého majitele překvapí pestrou škálou bláznivých kousků. Přestože není tak nadán k imitování řeči jako žako nebo amazoňan, zvládne pár slov nebo jednoduchých fráziček a navíc se naučí napodobovat řadu zvuků z okolí, např. zvonění telefonu, cinkání mikrovlnné trouby, houkání alarmu atd. V porovnání jinými, zejména jihoamerickými papoušky, není nijak výrazně hlučný, přestože jeho „vysokofrekvenční“ hvízdot může být někomu nepříjemný.

    Ke svému majiteli papoušek senegalský přilne a dovolí mu nejrůznější důvěrnosti. Často však ale žárlí na ostatní členy rodiny a chová se vůči nim agresivně; fixace na jediného člověka je jednou z charakteristických vlastností senegalců. Zvláště ručně dokrmení ptáci si mnohdy sebevědomě troufnou i na tvory mnohem větší než jsou oni – jiné papoušky, psy, rodinné příslušníky atd. Tomuto nežádoucímu chování lze předejít dostatečnou socializací ručně dokrmovaných ptáků a jejich seznamováním s co největším počtem lidí již od nejútlejšího věku.

    Senegalci z odchytu nejsou pro chov v domácnosti vhodní; nikdy nezkrotnou a od lidí si budou neustále udržovat odstup. K ochočení se hodí pouze mláďata odchovaná v zajetí, ať již ručně nebo pod rodiči. Tohoto papouška v České republice odchovává v současné době řada chovatelů, proto je dostupný i cenově. Ručně odchované mládě lze pořídit v cenové relaci 3 500 – 5 000 Kč.



CSfauna.cz

Detailní informace
 
V anglicky mluvících zemích je znám pod názvem Senegal Partit. Němci jej nazývají Mohrenkopfpapagei, což volně přeloženo do češtiny znamená papoušek mouřenín. Je rozšířen v západní části střední Afriky ve třech geografických rasách:
1. Papoušek senegalský západní (P. s. senegalus) žije v Senegalu, Gambii, Guinei a Mali.
2. Papoušek senegalský červenobřichý (P. s. versteri) žije v Ghaně a v západní Nigerii.
3. Papoušek senegalský východní (P. s. mesotypus) žije ve východní a severovýchodní Nigerii, v severním Kamerunu a v jihozápadním Čadu.
Ornitolog Wolters však uznává pouze nominátní formu P. s. senegalus (foto č. 1) a P. s. versteri (foto č. 2). Vyznačuje se tím, že má velmi dlouhá křídla, kde špičky ručních letek dosahují na konec ocasu. Délka ptáka je 220 až 250 mm, křídlo 140 až 160 mm, ocas 70 mm. Hmotnost dospělého samce se pohybuje okolo 150 g, samice 130 g. Je to papoušek malých rozměrů, avšak s vlastnostmi velkých papoušků. To je vzácná vlastnost, která mu v poslední době získává přízeň milovníků.

Je velmi hojný v lesnatých savanách a otevřených lesích a často zalétá v hejnkách i do zahrad na okrajích měst. Zdržuje se ve skupinách od 10 do 20 jedinců, v době hnízdění v párech. Samice snáší do stromové dutiny 3 až 4 vejce a sedí na nich 28 až 30 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo obvykle ve stáří 11 týdnů. Potrava se skládá ze semen, výhonků a různého ovoce. Působí škody na kukuřičných a prosných polích, avšak především na plantážích podzemnice olejné (burských oříšků). Domorodci často vybírají mláďata z hnízd a odchovávají z nich domácí mazlíčky, za které pak dostávají také vyšší ceny. Hnízdí brzy na jaře a je závislý na období dozrávání vegetace. V této době vykazuje jeho opeření nejvyšší intenzitu barvy. Většina senegalských papoušků bývá dovážena jako mladí ptáci s tmavě šedýma očima. Po cestě jsou krmeni jemnozrnnou kukuřicí, a proto je musíme pozvolna a za zvýšené teploty převádět na normální stravu. Stanou se velmi přítulnými a milými společníky. Potravu v zaježí tvoří směs zrnin pro velké papoušky, doplněná o dostatek čerstvého ovoce zeleniny. Vhodným doplňkem jsou vaječné směsi a granule pro papoušky. Tento papoušek není nijak hlučný. Přestože umí vydat pronikavé písknutí, projevuje se většinou jen mírně hlasitě a jeho přirozené hlasové projevy nejsou nepříjemné. Má-li tento bravurní letec možnost každodenního proletu po místnosti, spokojí se i se středně velkou klecí. Takové vlastnosti z něj činí velmi vhodný druh pro chov v bytech. Obvykle se naučí vyslovovat několik slov tišším hlasem, ale jeho pravé mistrovství se plně projeví při napodobování zvuků z jejich okolí – zvonění telefonu, čiřikání vrabců na zahradě apod. Ochočený papoušek se projevuje jako inteligentní a zvědavý kamarád, který se za péči a častý kontakt odvděčí veselými kousky. I dospělý pták zkrotne, avšak za delší dobu a v malé kleci. Poznáme jej podle jasně žlutých očí. Na tmavých prstech má ostré drápy. Jejich úchop je pro člověka dosti bolestivý. Pustíme-li ho do voliéry, zůstane plachý.

Při příjmu potravy často používá načernalé nohy jako člověk ruce. Ve východní části Evropy dosáhl podle dostupných informací prvního odchovu Werner BERT z Lipska. Bezvadný pár papoušků senegalských získal v roce 1961 a jejich stáří odhadl na 8 až 10 roků. Přesvědčil se, že samička je mnohem citlivější na nižší teploty než sameček. Při poklesech teploty bylo zřejmé, že se necítí dobře, že je jí zima. Ptáci žili vedle sebe několik roků a jen občas bylo pozorováno vzájemné krmení. Vznikly zde pochybnosti, zda je to vůbec pár. Ovšem protože ptáci byli velmi krotcí, a různé pochoutky brali z ruky, nebyl zde ani ten nejmenší úmysl dát je pryč. Podařilo se dojít k přesvědčení, že má-li to být skutečně pár, nesporně se musí dostavit i hnízdění. Na počátku hnízdního období roku 1967 byly učiněny potřebné přípravy. Ptáci byli umístěni ve zděném domku, kde měli vyhrazenou voliéru 2×1×2 m. V rohu voliéry se nacházel kmen stromu, ve kterém byla vydlabána hnízdní dutina o průměru 350 mm a hluboká 1 m, vletový otvor průměru 80 mm byl umístěn bezprostředně pod stříškou. Aby byla možná kontrola hnízda, těsně u dna byla zřízena dvířka rozměrů 150×150 mm. Aby nebyli ptáci nuceni skákat od vletového otvoru na dno budky, byla uvnitř vhodná větev. Na dně budky se nacházela vrstva hoblovaček. Aby měli papoušci na vybranou, umístil na protilehlé stěně voliéry hnízdní budku, rozměrů 200×250×400 mm, ve které dříve hnízdily korely chocholaté. Dále byly větve rozmístěny tak, aby ptáci měli usnadněný přístup k vletovým otvorům. Vnitřní voliéry jsou ve dne v noci vyhřívány dvěma keramickými infrazářiči (po 500 W) a v době od 10 do 16 hodin je v provozu ještě další infralampa jako náhrada za sluneční záření. Keramické infrazářiče jsou umístěny 200 mm nad podlahou, aby se zabránilo stoupání chladu z betonové podlahy. Pod každým zářičem je umístěna skleněná nádoba s vodou, jejíž odpařování zajišťuje dostatečnou vlhkost prostředí. Teplota v době přezimování se pohybovala v průměru kolem 10 až 12 °C. V období příprav na hnízdění činila minimální noční teplota +15 °C, denní teplota 25 až 28 °C. Venkovní teplota se v tu dobu pohybovala v noci od 0 do +5 °C, denní vystoupila až na +10 °C. Ptáci byli krmeni slunečnicí, prosem, lesknicí, ovsem, pšenicí, trochou semence, vše v suchém i naklíčeném stavu, dále dostávali jablka, mrkev, nesolené burské oříšky a občas fíky. Dále pak suchary a měkkou míchanici složenou ze strouhaného sucharu, vejce vařeného natvrdo, jablka a mrkve s přídavkem vitamínů, na špičku nože stopové prvky a pícní vápno. Grit a dřevěné uhlí je téměř vždy k dispozici. Betonová podlaha je posypána pískem. Dvakrát týdně dostávají ve vodě rozpustný vitamín D2. Vitamíny v koncentrované formě dostávají pouze v zimních měsících. Ptáci si nejprve berou burské oříšky, potom jablka, mrkev a suchar, následně přejdou na řadu semen, z nichž projevují nejmenší zájem o proso. Okolo 5. února papoušci projevili první zájem o hnízdní budky. K velikému zklamání však nepřijali pracně vyrobenou budku z kmene, ale usadili se ve staré budce po korelách.

O dva dny později bylo zjištěno, že na zadní stěně víka je nahlodaný otvor – později byl použit jako druhý vchod. Veškeré třísky posloužily k výstelce hnízdní kotlinky, která tím dosáhla výšky 40 mm. V následujících dnech ptáci budku stále častěji navštěvovali, zvláště samice se zdržovala uvnitř velmi dlouho. Konečně bylo zaznamenáno páření, které bylo zvláště prudké a trvalo asi jednu minutu. Oba ptáci se při této činnosti projevovali hlasitou rozkoší. Pojímání započalo 19. února a skončilo 1. března. Samička snesla první vejce 2. března. Dva dny poté bylo zjištěno, že se jí nedaří snést druhé vejce. Ačkoliv se u jiných druhů papoušků podařilo s úspěchem zakročit, v tomto případě nebylo použito násilí. Z tohoto důvodu byla zvýšena teplota i vlhkost vzduchu a 5. března bylo sneseno vejce celé potřísněné krví. O den později bylo vejce rozbité a samici se přilepilo na opeření břicha. Třetí vejce snesla 9. března, bylo však zřetelně menší než vejce první. Později bylo zjištěno, že zárodek v něm se přestal vyvíjet. Jakmile samice pevně zasedla na dvě vejce 10. března, nebylo ji téměř vůbec vidět, ani u krmítka. Samec seděl přes den u vletového otvoru a v noci spal v budce. Spotřeba krmiva byla v tuto dobu skutečně nepatrná. Zvláště zajímavé bylo pozorovat, jak samec nutí samici intenzivně k hnízdění. Když samice opustila při vyrušení budku, ihned přiletěl samec a sedl si na bidélko upevněné ke vletovému otvoru budky. Třepal uvolněnými křídly a přitom volal samici. Ta skutečně přiletěla a snažila se protlačit za samcem do budky. Ten však neustoupil, udělal několik předklonů a prohnul celé tělo do velkého oblouku, načepýřil peří na hlavě a v týle a vějířovitě zdviženými a uvolněnými křídly prudce chvěl, neustále vydával volání jako při toku. Jakmile se jí podařilo proniknout dovnitř budky, samec se uklidnil. Když se z budky ozval hlas mláděte, pochopitelně zavládla velká radost. Uplynuly 4 týdny, aniž by rodinka byl vyrušována v budce. Tím také nebylo provedeno okroužkování, o kterém se původně uvažovalo. Je zapotřebí mít na paměti tu zkušenost, že při kroužkování se mnohdy zničí celé hnízdo. Právě této chyby bylo nutné se vyvarovat. Kontrola hnízda byla provedena teprve tehdy, když samice o vlastní vůli opustila budku. Rodiče pečovali o jedno mládě, které bylo porostlé hustým světlešedým chmýřím. Docela klidně sedělo v budce a chovatele si prohlíželo svýma velikýma černýma očima. Po celou dobu pobytu v budce ho nebylo téměř slyšet, bylo velmi tiché a vždy dovře nakrmené. V tom byl podstatný rozdíl od sousedního páru alexandrů malých. Jejich mláďata, ač stále výborně nakrmená, neustále se důrazně hlásila o potravu. Mládě opustilo budku za 11 týdnů zcela opeřené, avšak zřetelně menší než jeho rodiče. Barvy jeho opeření postrádaly krásný lesk, který známe u dospělých ptáků. Duhovka byla tmavá, chyběl jantarově zbarvený okraj. Papoušek senegalský patří mezi nejhojnější a nejlevnější druh na ptačím trhu. Jejich chov není tak snadný, jak by se na první pohled zdálo. Někdy to trvá i léta, než se odhodlají k hnízdění.
 
Ve dnech 7. až 15. prosince 1968 se v Lipsku konala XIII. DDR-Shau. Na této výstavě jsem se u voliéry s papoušky seznámil s chovatelem Ebertem z Lipska. Pozval mě k sobě domů, ukázal mi celé chovatelské království a vyprávěl mi o chovu papoušků senegalských. V roce 1975 byla v tehdejší Německé demokratické republice vydána odborná kniha s názvem Handbuch des Vogelliebhabers, jejíž autorem je Prof. Dr. Heinrich Dathe. Tato kniha byla přeložena také do slovenského jazyka a mohli jsme si ji koupit také v České republice. Ve stati pojednávající o papoušku senegalském uvádí, že inkubační doba činí 22 dnů. Na tento údaj se spoléhalo mnoho především začínajících chovatelů. Ronald Boehlert z města Zerbst sestavil chovný pár v roce 1984 z dvouleté samice a čtyřletého samce. První vejce leželo na dně budky 11. listopadu 1984 a další dvě následovala 13. a 15. 11. Samice pevně zasedla teprve na druhé vejce. Když uplynulo 22 dnů, chovatel byl plný radostného očekávání. Avšak ani 25 den nebyla vejce naklována. Z tohoto důvodu se rozhodl papouškům vejce odebrat a vyhodit. Manželka ho přesvědčila, aby nejprve všechna vejce vložil do nádoby s vlažnou vodou. Chtěla si tím ověřit, zda jsou ve vejci živá embrya. Bylo to moudré rozhodnutí, protože vejce se začala na hladině pohybovat. Chovatel vejce vrátil do hnízda a teprve 29 den se vylíhla dvě životaschopná mláďata, třetí bylo zřetelně slabší a brzy uhynulo. Po 14 dnech obě mláďata otevřela oči a 10. ledna 1985 již měla první péřové pisky. Nejprve začala opeřovat hlava, potom křídla, hruď, břicho a nakonec záda a kostřec. Všechny barvy jsou bledší než u rodičů, chybí lesk a zobák je světlešedý. Přebarvováním do šatu dospělých zobák zčerná a ve stáří 12 měsíců se rovněž změní tmavé oči a mají výrazně žlutou duhovku. Dne 6.února 1985 mělo větší mládě hmotnost 160 g, menší 140 g. Ruční letky ještě nedosahovaly na konec ocasu a mláďata byla viditelně menší než rodiče. První mládě opustilo hnízdní budku 17. 2. 1985, druhé o den později. Stále se však vracela nocovat do budky. Rodiče se o ně dobře starali a krmili je několikrát denně. Mláďata se nakrmení dožadovala tichým žadoněním. V proletové voliéře velice dobře létali již po uplynutí dvou dnů. Pře vylíhnutím mláďat bylo podáváno proso, lesknice, semenec, senegalské proso v klasech, směs pro kanáry. Kromě toho byla v miskách naklíčená pšenice, oves a slunečnice. Mrkev a jablka byla samozřejmostí. Po vylíhnutí mláďat bylo denně bezezbytku spotřebováno měkké krmivo obohacené medem. Natvrdo vařená vejce dostávali jen jedno týdně, dvakrát týdně byla do pitné vody přidávána směs vitamínů. Dalším začínajícím chovatelem papoušků senegalských byl MVDr. Kulka. Také on zpočátku uvěřil informaci o 22 denní inkubační době. Jeho chovnému páru se mláďata vylíhla za 28 až 30 dnů. Z tohoto důvodu písemně požádal profesora Datheho, aby v příštím vydání jeho odborné knihy si opravil údaj o inkubační době.
Papoušky senegalské můžeme chovat jako domácí mazlíčky nebo se rozhodneme je rozmnožovat. Osvědčilo se kupovat ptáky přímo u chovatele. Vyjde to laciněji a máte záruku mladého a pro ochočení vhodného jedince. Ptáci v obchodech pocházejí v mnoha případech přímo z odchytu ve volné přírodě, bojí se člověka a trvá velmi dlouho, než zkrotnou. Klec by měla být vyrobená z ocelových drátů s chromovým povrchem a dno bude z tvrzeného plastu. Nemohu doporučit dřevěnou klec, protože s oblibou okusují vše dřevěné. Z tohoto důvodu budeme mít stále připravené proutky z košíkářské vrby, které v počtu několika desítek tvoří zásobu ve velké láhvi s vodou. Další možností jsou pruty černého bezu, které s oblibou olupují. Pro jednoho papouška postačí klec rozměrů 730×360×590 mm (dך×v). V roce 1990 jsem navštívil Bundesschau v Kasselu. Také v tomto městě jsem si u chovatele U. Tschana prohlédl jeho chovatelské zařízení a samozřejmě také papoušky rodu Poicephalus. Ptáci jsou umístěni v chovných boxech 900 mm dlouhých, 560 mm širokých a 570 mm vysokých. V odchovně je používána stmívací lampa s časovým spínačem. Ve starší literatuře se dozvíme, že je velice obtížné rozlišit u dospělých a zcela přepeřených papoušků samici od samce. U nominátní formy P. s. senegalus je samec velký, statný s hranatým zobákem, zelený prsní štít je menší, spodní krovky ocasní jsou intenzivně žluté. Samice je podstatně menší a útlejší než samec, zelený prsní štít je velký, často zasahuje hluboko k břichu, spodní krovky ocasní jsou zbarveny více do zelena. Je zapotřebí znovu připomenout, že pro sestavení chovných párů je výhodné, že pohlavní dimorfismus je zřejmý. Tato skutečnost není dosud všeobecně známa. Někdy je možné takto rozlišit pohlaví i u mladých ptáků. Při výběru partnera je rozhodující aktivní samice. Přepáření ptáků je možné jen tehdy, má-li nový partner podobné vlastnosti jako ten, kterého má nahradit. Samečkové nejsou tak vybíraví jako samičky. Osvědčily se kmenové budky o tloušťce stěny 40 mm vyrobené z lipových nebo jabloňových špalků s vnitřním průměrem 200 až 250 mm a o hloubce 400 mm. Samozřejmě mají odklápěcí stříšku a dno je vyrobeno ze silné vrstvy tvrdého dřeva. Takové budky umožňují udržet rovnoměrnou teplotu a optimální vlhkost. V době hnízdění ptáci zvláště intenzivně oštipují dřevo. Do budky mnohdy vyštípou další vstupní otvory a také poškodí podlahu budky tak silně, že může dojít ke zničení snůšky nebo úhynu mladých. Chovný pár si na svou budku tak zvykne, že je třeba použít ji po důkladné opravě v příští sezóně znovu. Naopak se neosvědčily budky vyrobené z prken o tloušťce menší než 20 mm. Pro průběh hnízdění je důležité mikroklima ve voliéře. Tito ptáci raději hnízdí v zimních měsících a jen výjimečně na jaře nebo v létě. Při hnízdění je nutná teplota 20 až 25 °C a relativní vlhkost 60 až 80 %. Přípravy ke hnízdění lze stimulovat změnou krmení. Papoušci senegalští jsou na krmiva značně vybíraví. Prvním znamením na blížící se hnízdění je, že ptáci začnou konzumovat mrkev, zvláště její střed (srdíčko). Mrkev musí mít bezvadnou kvalitu.

Dalším znamením je, že ptáci stále častěji navštěvují budku, oštipují vnitřní stěny, a obsah na dně se snaží vyhodit. Jako výstelku hnízda používám směs ztrouchnivělého dřeva, hrubších pilin a jemně řezané slámy. Tuto směs řádně namočím a potom ji v budkách upěchuji. Přípravy začínají většinou v listopadu, hnízdění v prosinci, líhnutí mláďat na přelomu roku. Některý pár začne s přípravami již v září (začátkem), zahnízdí koncem září a k líhnutí dojde koncem října. V posledních dnech před očekávaným líhnutím je vhodné časté vlhčení budky stříkačkou na květiny. Navíc se samičky před líhnutím často koupají a s mokrým peřím zasednou na snůšku vajec. Jakmile jsou mláďata vylíhnutá, je nutné s vlhčením skončit a teplotu ve dne v noci udržovat na 25 °C. Prvních 14 dnů samice zahřívá mladé stále, ale potom již opouští budku častěji, a proto musí být teplota v chovné místnosti zvýšena na 27 °C. Při odchovu mladých je nejdůležitějším krmivem ovoce (jablka, pomeranče), jeřabiny, mrkev a kukuřice ve stavu mléčné zralosti (je v zásobě v mrazáku). Dvakrát týdně dostanou hrudku tvrdého tvarohu. Denně dostávají dětské piškoty, při krmení mladých asi 10 kusů. Jedenkrát týdně jim podám výluh z borového jehličí. Přebarvení duhovky očí je odvislé od slunečního záření. Bylo zjištěno, že ptáci chovaní doma měli ještě po šesti letech duhovku žlutou. V prvním roce života jsou výletci velice citliví na teplotu. Později jsou z nich odolní a vytrvalí ptáci. Rádi se zdržují i při teplotách -5 °C v proletové voliéře. U rodičů je můžeme ponechat velmi dlouho, aniž by došlo k šarvátkám. Rodiče i výletky musíme přezimovat ve vytápěné místnost. Důvěra ptáků k chovateli je jedním z předpokladů úspěšného hnízdění. Podle dostupných informací se první odchov v České republice podařil v roce 1969 u chovatele Plaznera. Je znám případ, kdy se papoušek senegalský dožil při správné péči 30 roků. Tyto papoušky u nás v současné době odchovává mnoho chovatelů, jsou proto dostupní i cenově. Také díky odchovům není tento papoušek dosud ohroženým druhem ani ve své domovině, proto se na něj nevztahuje registrační povinnost dle zákona 16/1997 sb. (tzv. CITES). Pokud se rozhodneme ponechat si několik výletků od různých rodičovských párů do dalšího chovu, je tok velice pěkným zážitkem. Ptáci stojí na bidle proti sobě a několikrát krátce hvízdnou, přičemž se jim zužují zorničky. Poté oba ptáci provádějí náznaky krmení a dotýkají se zobáky, nakonec samec samici nakrmí. Následně sameček začne skřípat zobákem. Určitě není možné považovat za pěkný zážitek stav, kdy se osamocený papoušek v malé kleci bez možnosti pohybu začne oškubávat. Bývá pravidlem, že ráno dostane trochu slunečnice, semence a burských oříšků, občas i kousek jablka. Pro papouška to je nudný a monotónní život při jednostranné potravě. Z tohoto důvodu si začne intenzivně probírat peří, tu a tam vytáhne peříčko a všechno vypadá jako normální péče o zevnějšek.
Brzy se však situace změní, začne vytahovat nejen volná pírka, ale dojde řada i na zdravé peří a na krví nasáklé pisky. Tím se zbaví své přirozené ochrany a již malý průvan mu způsobí těžké nastuzení a následně smrt.
Jsou tři hlavní důvody:
1. Nuda a nedostatek pohybu v malé kleci.
2. Jednostranná potrava, která vede k poruchám v přeměně látek.
3. Chybí sluneční paprsky, intenzita světla, vliv horka, větru, vlhkosti.
Je znám případ, kdy chovatel vypustil z malé klece téměř holého papouška do voliéry. Když teplota přesáhla 20 °C, kropil ptáka teplou vodou. Již po pěti dnech se stav začal zlepšovat a po dvou měsících měl pták zcela bezvadné opeření. Bylo zjištěn, že vydatné krmení ovšem mělo za následek ukončení škubání peří. Oves obsahuje poměrně vysoký podíl aminokyseliny argininu, která je právě potřebná pro komplikované využití bílkovin. Jestliže v krmivu obsah této aminokyseliny v bílkovinné složce klesá pod 3,5 %, vypukne u papoušků požírání peří. Jakmile zmíněná složka překročila 5,4 %, po krátké době zlozvyk ustal. Normální směs z obchodu nestačí. Musíme alespoň jednu třetinu krmiva podávat naklíčenou. Stále musí být k dispozici ovoce. Na jaře a na podzim by neměly chybět vrbové pruty a v létě zejména ovesné klasy v mléčné zralosti. Mnoho chovatelů neví, že papoušci musí dostávat také živočišné bílkoviny. Alespoň jednou týdně jim předložíme kávovou lžičku rozemletého čerstvého masa, ke kterému můžeme přidat tři až pět kapek vitamínového přípravku. Velmi se osvědčilo přidávat do pitné vody tekuté ochucovadlo do polévek, omáček a guláše (Vitana, Maggi). Dalším předpokladem k odstranění popisovaného zlozvyku je, aby pták byl umístěn ve větší kleci nebo ve voliéře blízko okna, aniž by ovšem byl vystaven průvanu. Zvědavý papoušek pak může pozorovat sousedovy holuby na střeše, zlobit se na psa na dvorku a rozčilovat se na vrabce na okenní římse. Také druh, se kterým se baví, se kterým si navzájem čechrají peří, se vždy dobře osvědčuje. Pravidelná zotavená na balkóně nebo na zahradě se sluneční koupelí, s působením teplého vánku a sprchováním teplou vodou z rozprašovače je pro ptáka prostě ideální. Tyto vlivy se projeví mimo jiné i na tvorbě hormonů produkovaných štítnou žlázou, které podporují výměnu peří. Veterinární lékaři používají při fixaci dvoudílný průhledný plastový přípravek, který jsem pro potřebu odvykání od oštipování peří u papoušků nazval nákrčník. Ten je zapotřebí papouškovi nasadit již na samém počátku, když zjistíte tento zlozvyk. Nákrčník umožňuje papouškovi přijímat potravu a pít, naopak mu znemožňuje si oštipovat peří. Pokud mu jej nasadíte pozdě, naroste mu takové peří, které připomíná opeření kura domácího- japonské hedvábničky. V současné době je na našem trhu k dostání bylinný homeopatický přípravek pro papoušky. Budeme-li dbát všech poznatků chovatelských odborníků a výsledků vědeckých pokusů a výzkumů, dočkáme se radosti z úspěchu. Chovatelství má teprve tehdy tu pravou cenu, když nejen rozvíjí touhu po poznání, ale poznané dává k prospěchu všem.