Kakadu šalamounský Mimino
Byl jsem požádán o zveřejnění
příběhu kakadu šalamounského jménem Mimino. I tento případ má společný
jmenovatel se všemi předchozími
- známou firmu z Chotěboře, kterou pisatelka sice nejmenuje, ale čtenář
předchozích příběhů si pravé jméno místo teček snadno dosadí. Tentokrát
sice nejde o smrtelnou cirkovirózu, ale příběh nutí k zamyšlení nad
etikou prodeje
papoušků v zooprodejnách i nad způsobem informování (či spíše
dezinformování) majitelů papouška o jeho zdravotním stavu.
Dobrý den,
reaguji na Vaše články -ohledně nemoci PBFD a o praktikách neseriozních obchodníků- a proto jsem se rozhodla Vám napsat.
Je to skoro rok co máme doma našeho miláčka Kakadua Šalamounského. Jmenuje se Mimino a to proto, že..
Bylo to před vánoci roku 2002, kdy jsem navštívila obchodní dům Tesco a
tam, v prodejně chovatelských potřeb seděl v kleci nádherný papoušek
Kakadu, který vydával tak neuvěřitelně smutné skřeky, on skoro plakal
jako lidské dítě. A okolo něj stála spousta lidí (bylo před vánoci,
takže Tesco "praskalo ve švech"), kteří se na něj chodili dívat a
litovat ho. Papoušek pomalu přestával jíst a já se svou kamarádkou jsme
se snažily domluvit s tímto obchodem na prodeji onoho Kakadua za
sníženou cenu, neboť jeho prodejní cena byla neuvěřitelných 36.000 Kč.
Samozřejmě bez výsledku (oni ho přeci určitě prodají dřív, než jim tam
steskem chcípne). A papoušek tam mezitím vábil nové a nové davy lidí na
svůj pláč a smutek. No a nám nezbylo nic jiného než uspořádat finanční
sbírku (musím konstatovat, že největší zásluhu má kamarádka a její
maminka), ale abych to neprotahovala - pro papouška jsme nakonec jeli
do tak často zmiňované Chotěboři, kam mezitím papouška vrátili
původnímu chovateli, protože přestal žrát úplně. S panem .... jsme se
domluvili na skoro poloviční ceně a Kakadu s námi vyrazil domů.
Takže proto jsme ho pojmenovali Mimino, pro ten jeho nářek.
Bydlíme v rodiném domku a doma máme více zvířátek, takže naše Mimino po
pár dnech úplně změnilo svou povahu a ukázalo nám, čemu se říká
pralesní křik. Stal se z něj neobyčejně přítulný mazel, který umí říkat
své jméno, nejradši se chová a hodiny by vydržel drbání po celém těle.
Už když jsme jí - už víme, že je to samička - kupovaly, měla na krku
bulku, která se bohužel začala v poslední době zvětšovat. Bylo nám
panem ..... z Chotěboře řečeno, že v obchodě sežrala kus provázku a že
je to s toho. Dodnes nechápu svou blbost, prostě "sežrala jsem to jak s
navijákem", ale protože se znám, i kdybych tomu nevěřila, stejně bych
jí tam nenechala, takže ono je to vlastně jedno.
Dneska má díky panu MVDr. Mecerovi za sebou operaci, která dobře
dopadla, zotavuje se, stále ještě pojídá za velkého boje antibiotika,
ale už zase dovádí a pokřikuje, takže už jenom doufáme, že se nám nikdy
žádný "spolknutý provázek" na těle neukáže.
Při té příležitosti jsme nechali udělat odběr krve na tu často
zmiňovanou nemoc PBFD (často zmiňovanou v souvislosti s Chotěboří) a
dnes jsem se dozvěděla, že je zcela negativní.
Takže mám nepopsatelnou radost a jsem ráda, že v našem případě to byl "jenom" provázek, kerý se snad už neobjeví.
Tím se nechci nijak zastávat tohoto chovatele, protože neschvaluji
prodej odchycených ptáků (i když jednoho mám) a vím, že se to jen tak
nezmění, protože kdo navštívil končiny např. Austrálie, ví, jak rádi
jsou domorodci, že bude o jednoho míň.
Jenom mi je líto těhle úžasně chytrých tvorečků, kteří mají tak vysokou
prodejní cenu, že tráví měsíce v prodejnách a čekají, jestli se někdo
smiluje.
Jsem ráda, že náš příběh má šťastný konec (co se této nemoci týče),
protože si neumím představit, že bych čekala v dobrém případě několik
let až nám Mimino odejde.
Ale už vím, kam nikdy nejezdit pro papouška.
Markéta T.