Kakadu šalamounský Mimino

Byl jsem požádán o zveřejnění příběhu kakadu šalamounského jménem Mimino. I tento případ má společný jmenovatel se všemi předchozími - známou firmu z Chotěboře, kterou pisatelka sice nejmenuje, ale čtenář předchozích příběhů si pravé jméno místo teček snadno dosadí. Tentokrát sice nejde o smrtelnou cirkovirózu, ale příběh nutí k zamyšlení nad etikou prodeje papoušků v zooprodejnách i nad způsobem informování (či spíše dezinformování) majitelů papouška o jeho zdravotním stavu.

Dobrý den,
reaguji na Vaše články -ohledně nemoci PBFD a o praktikách neseriozních obchodníků- a proto jsem se rozhodla Vám napsat.

Je to skoro rok co máme doma našeho miláčka Kakadua Šalamounského. Jmenuje se Mimino a to proto, že..
Bylo to před vánoci roku 2002, kdy jsem navštívila obchodní dům Tesco a tam, v prodejně chovatelských potřeb seděl v kleci nádherný papoušek Kakadu, který vydával tak neuvěřitelně smutné skřeky, on skoro plakal jako lidské dítě. A okolo něj stála spousta lidí (bylo před vánoci, takže Tesco "praskalo ve švech"), kteří se na něj chodili dívat a litovat ho. Papoušek pomalu přestával jíst a já se svou kamarádkou jsme se snažily domluvit s tímto obchodem na prodeji onoho Kakadua za sníženou cenu, neboť jeho prodejní cena byla neuvěřitelných 36.000 Kč. Samozřejmě bez výsledku (oni ho přeci určitě prodají dřív, než jim tam steskem chcípne). A papoušek tam mezitím vábil nové a nové davy lidí na svůj pláč a smutek. No a nám nezbylo nic jiného než uspořádat finanční sbírku (musím konstatovat, že největší zásluhu má kamarádka a její maminka), ale abych to neprotahovala - pro papouška jsme nakonec jeli do tak často zmiňované Chotěboři, kam mezitím papouška vrátili původnímu chovateli, protože přestal žrát úplně. S panem .... jsme se domluvili na skoro poloviční ceně a Kakadu s námi vyrazil domů.
Takže proto jsme ho pojmenovali Mimino, pro ten jeho nářek.
Bydlíme v rodiném domku a doma máme více zvířátek, takže naše Mimino po pár dnech úplně změnilo svou povahu a ukázalo nám, čemu se říká pralesní křik. Stal se z něj neobyčejně přítulný mazel, který umí říkat své jméno, nejradši se chová a hodiny by vydržel drbání po celém těle.
Už když jsme jí - už víme, že je to samička - kupovaly, měla na krku bulku, která se bohužel začala v poslední době zvětšovat. Bylo nám panem ..... z Chotěboře řečeno, že v obchodě sežrala kus provázku a že je to s toho. Dodnes nechápu svou blbost, prostě "sežrala jsem to jak s navijákem", ale protože se znám, i kdybych tomu nevěřila, stejně bych jí tam nenechala, takže ono je to vlastně jedno.
Dneska má díky panu MVDr. Mecerovi za sebou operaci, která dobře dopadla, zotavuje se, stále ještě pojídá za velkého boje antibiotika, ale už zase dovádí a pokřikuje, takže už jenom doufáme, že se nám nikdy žádný "spolknutý provázek" na těle neukáže.
Při té příležitosti jsme nechali udělat odběr krve na tu často zmiňovanou nemoc PBFD (často zmiňovanou v souvislosti s Chotěboří) a dnes jsem se dozvěděla, že je zcela negativní.
Takže mám nepopsatelnou radost a jsem ráda, že v našem případě to byl "jenom" provázek, kerý se snad už neobjeví.
Tím se nechci nijak zastávat tohoto chovatele, protože neschvaluji prodej odchycených ptáků (i když jednoho mám) a vím, že se to jen tak nezmění, protože kdo navštívil končiny např. Austrálie, ví, jak rádi jsou domorodci, že bude o jednoho míň.
Jenom mi je líto těhle úžasně chytrých tvorečků, kteří mají tak vysokou prodejní cenu, že tráví měsíce v prodejnách a čekají, jestli se někdo smiluje.
Jsem ráda, že náš příběh má šťastný konec (co se této nemoci týče), protože si neumím představit, že bych čekala v dobrém případě několik let až nám Mimino odejde.
Ale už vím, kam nikdy nejezdit pro papouška.

Markéta T.