Jiří Jurčík nenosí obrovitou aru Gregoria a dva amazoňany Veru a Pedra v kleci, ale naprosto volně, bez jakéhokoli jištění. A navíc na ně nechává kohokoli sáhnout, pohladit, ponosit.

“K papouškům jsem přišel kdysi, když jsem měl jednou cestu do Brazílie, v přístavu Salvádor. Tehdy nebyly všude ploty a ochranky jako dneska, prostě přišel borec se dvěma igelitkami, v jedné měl čtyři ary, ve druhé pět amazoňanů a nabízel," vzpomíná. Tehdy koupil jednu aru.

Dva roky nato byl Jiříček v Mexiku a na tržnici uviděl tříměsíční mládě amazoňana. "Prostě jsme se do sebe zakoukali, dohodli jsme cenu a bylo to. Pak jsem tržnici obešel a uviděl jsem dalšího, cena byla dobrá, tak jsem ho přibral," dodává.
 

A přiznává i to, jak vzácné ptáky bez jakýchkoliv dokladů z Mexika odvezl. "V té době tyto země ještě neměly podepsané příslušné dohody, tak jsem to risknul. Nebylo to jednoduché, a úplně legální taky ne, ale povedlo se. Doma jsem pak papoušky zlegalizoval,“ popisuje zrod své vášně námořní kapitán. Podle něj by však papoušky nemohl chovat, kdyby neměl dobré přátele.

“Protože jsem často na moři, musím mít kolem sebe okruh lidí, kterým je můžu svěřit. Takže Vera je v Opavě u kamarádky, Pedro u maminky a Georgio je v Praze. Znají se odmalička, ale když jsou pohromadě, strašně na sebe žárlí,“ dodává Jiří Jurčík, který opeřence chová jako domácí mazlíčky.
 

“Je propastný rozdíl mezi voliérovým chovem a domácím mazlem, to je úplně jiný přístup. Moji papoušci spávali v posteli s dcerami, jedí všechno to, co my, od polívky až po svíčkovou, prostě jsou členy rodiny,“ říká Jurčík. Papoušci s ním cestují i na dovolené po Evropě. Speciálně jim upravil i zadní část svého vozu, kde mají své bidlo.

“Myslím, že se jim cestování líbí stejně jako mně,“ říká kapitán, který na mořích celého světa strávil život.