Pravé pozdvižení působí šestapadesátiletý kapitán, který se prochází opavskými ulicemi s opeřenými miláčky.
Jiří Jurčík nenosí obrovitou aru Gregoria a dva amazoňany Veru a Pedra v kleci, ale naprosto volně, bez jakéhokoli jištění. A navíc na ně nechává kohokoli sáhnout, pohladit, ponosit.
A přiznává i to, jak vzácné ptáky bez jakýchkoliv dokladů z Mexika odvezl. "V té době tyto země ještě neměly podepsané příslušné dohody, tak jsem to risknul. Nebylo to jednoduché, a úplně legální taky ne, ale povedlo se. Doma jsem pak papoušky zlegalizoval,“ popisuje zrod své vášně námořní kapitán. Podle něj by však papoušky nemohl chovat, kdyby neměl dobré přátele.
“Je propastný rozdíl mezi voliérovým chovem a domácím mazlem, to je úplně jiný přístup. Moji papoušci spávali v posteli s dcerami, jedí všechno to, co my, od polívky až po svíčkovou, prostě jsou členy rodiny,“ říká Jurčík. Papoušci s ním cestují i na dovolené po Evropě. Speciálně jim upravil i zadní část svého vozu, kde mají své bidlo.
|
[Bez názvu] > Bez názvu >