Čas od času se jeden potřebuje nějak odreagovat, zapomenout na všechno
co se děje okolo, počasím počínaje a politikou konče. V takovém případě
je nejlepší někam zmizet a to pokud možno dál než jen za humna. V
tomhle ohledu nám teď doba poskytuje široké možnosti. Z takového důvodu
se občas srotí nějaká taková ryze účelová kumpánie a vyrazí. Říká se
tomu různě, hodně se používá termín pánská jízda, ale slyšel jsem také:
jedeme na slony. Sem tam se musíte zříci zavedeného pohodlí a klidu,
ale to patří k věci. My jsme vyrazili na ptáky čtyři. Při prvním
noclehu v příjemném a hlavně laciném penziónku se snídaní nám přidělili
dva pokoje a jeden z nás zčerstva povídá: Já budu spát s Vaškem (to je
jako můj rodný bratr) a vy dva si vyberte, kterej chcete pokoj.
Ponejprv jsem si myslel, že snad chtěj mít svatbu na Karlštejně, ale to
néé, měl jsem jenom krátkou paměť. První noc jsem si zopakoval návštěvu
safari, které jsme shlédli odpoledne a tu druhou jsem si dal do uší
vosk z francouzského sýra značky Baby bel, který jsme dostali k
snídani. Vynikající materiál. Jak ten sejra, tak ten vosk!
Důl Samson s muzeem harckého kanára
Ptáčkaři často vyrážejí směrem na západ, nejčastěji do Holandska.
Obvykle pádí po dálnicích. Někdy směrem na Frankfurt, ale tam je potom
příliš živo až nezdravo. Nebo se dá ject severněji přes bývalou NDR.
Drážďany, Magdeburk, Hannover a dál. Tady se to sviští příjemně,
protože krajina je vesměs placatá. Anebo můžete od Drážďan pořád na
západ okolo Erfurtu, ale tady to zase není placatý, takže je to i
pomalejší. Tyhle dvě dálnice, které míří na západ, nahoře dvojka z
Berlína a dole čtyřka z Drážďan se vyhýbají vlastně jediným horám
bývalé NDR. Ovšem kromě Krušných hor na našich hranicích. A právě tyhle
hory se zapsaly do historie chovu kanárů. Je to Harz. Pamětníci, kteří
ještě jezdili na burzy do Wolfenbüttelu, v době, kdy ještě nebyla
dostavěna dálnice směrem na Magdeburg, si to pamatují. Bohužel jenom za
tmy. Po dálnici na Erfurt, odtud na Nordhausen a nejkratší cestou přes
Harz.
Místnost u Truteů.
Harz. Právě odtud pochází rasa zpěvných kanárů, kterým se dodnes říká i
u nás harcký kanár. Proč právě tady se tolik uchytil chov kanárů je
otázkou. U nás byl do toho vkládán obvykle sociální prvek, ostatně jako
do všeho. Chudí horalé neměli jinou možnost a museli se přiživovat
chovem kanárů. Proč to neudělali chudí horalé jinde? Copak je snad
Evropa lauter rovina? Nebo snad jinde byli ti horalé tak bohatí, že jim
ti kanáři za to nestáli? Položíme-li si takto jednoduché otázky, snadno
zjistíme, že v tom bylo asi něco jiného. Oni ti horalé museli mít
blízký vztah k ptákům ještě dříve, než se dostali k těm kanárům. Pokud
by to neuměli, chovali by se jako ti dva vysloužilí písaři, co je hráli
pan Horníček s panem Sovákem. Pánové Buvár a Pekyšé, foneticky. Ano,
právě tady v Harzu se od pradávna holdovalo čižbě, neboli chytání
divokých ptáků. Ti se dříve chytali jak do klecí pro zpěv, tak i k
jídlu. Nebyla to dříve jen výsada Italů, tak se zpestřoval jídelníček
po celé Evropě. Dnes nám to připomínají jen názvy některých pokrmů v
přeneseném významu. Španělský ptáček, moravský vrabec, lipenský špaček.
Harz byl pro chytání ptáků zřejmě příhodným místem, protože právě tudy
vedou tahové cesty severských ptáků. Nevím jak je tomu dnes. Něco se
tady také změnilo. Dnes je celé pohoří silně zalesněné, ale dříve tomu
tak nebylo. Podle starých kreseb bylo lesů mnohem méně a celé vrcholky
hor byly holé.
Harz. Celé to pohoří, když jsem je viděl ve dne, mi silně připomínalo
naše Jizerské hory. Plošně bude možná o něco větší, ale lesy, louky a
výška, jako Jizerky. Nejvyšší vrchol je Brocken 1142 metrů. Dříve byly
hory rozděleny na polovinu mezi oba německé státy. Těsně za bývalou
hranicí na západní straně pak leží bývalé hornické městečko Sankt
Andreasberg. Těžilo se tady stříbro. Dnes je tady muzeum v bývalém dole
Samson. Současně je tady také muzeum chovu harckého kanára. Ono to
zapadá do sebe, protože jedno ze dvou nejzvučnějších chovatelských jmen
je spojeno právě s tímto místem. Wilhelm Trute působil právě tady. Žil
v letech 1836–1889.
Starý čistící mlýnek na zrní.
O historii chovu kanárů se u nás zmiňují dvě knížky. V první řadě je to
Zdeněk Veger, který ve své knížce Cizokrajní ptáci v bytě z roku 1969
věnuje historii chovu kanárů největší pozornost. Podle něj začíná
historie chovu kanárů obsazením Kanárských ostrovů v 2. polovině 15.
století. Tyto události pak rozvádí autoři Ondrej Pavliš a Alexander Ižo
v knížce Chov kanárikov, který vydalo nakladatelství Príroda v roce
1979. Tady se uvádí, že ačkoliv o Kanárských ostrovech věděli již staří
Feiničané, Řekové i Římané, k jejich znovuobjevení došlo až v první
polovině 14. století, kdy král Alfons IV. Portugalský vyslal dva koráby
k jejich znovuobjevení. Až roku 1479 připadly pak ostrovy Španělsku.
Španělsko si pak dlouhou dobu drželo na chov kanárů monopol a to za
přísných podmínek. Nesměly se vyvážet samice a to dokonce pod hrozbou
hrdelními tresty. Alespoň se to traduje. Jestli někdo skutečně přišel o
krk, o tom se literatura již nezmiňuje. Nakonec se to povedlo a kanáři
se dostali do Itálie i Německa. Slavné chovy byly v Norimberku. Jenže
pak přišla třicetiletá válka, Evropa zchudla a počet jejích obyvatel se
natolik snížil, že všichni měli docela jiné problémy. Teprve od
poloviny 17. století dochází postupně k obnově a posléze i prosperitě.
V této době se teprve začíná rozvíjet chov kanárů v Harzu. Zdeněk Veger
o tom píše toto: avšak válečné události 17. a 18. století zcela zničily
tyrolský i norimberský chov. Nové středisko chovatelů kanárů vzniklo
pak v Harzu, odkud se tato záliba rychle šířila, takže v roce 1870
činil vývoz z Německa opět 70 000 ptáků a v roce 1890 již několik
milionů. Pavliš s Ižem pak píší toto: Z Andreasbergu a jeho okolia sa
vyvezlo asi 500 000 kanárikov ročne. Například firma Reiche z Alfeldu
len koncom roku 1882 vyviezla do new Yorku 120 000 samčekov, do Južnej
Afriky 3 000 samčekov. Do Ruska, Belgicka, Francúzska a Rakúska vyše 30
000 samčekov. Okolo 12 000 samčekov sa rozprodalo v Nemecku. O těchto
počtech asi nemá cenu pochybovat, protože byly zřejmě získány z
nějakých úředních pramenů, jako jsou třeba daňová přiznání nebo celní
poplatky. Samozřejmě to nevím, ale mohu to docela dobře předpokládat.
Sankt Andreasberg jsem viděl na vlastní oči. Je to staré sídlo vysoko v
kopcích. Ani náves nemají na rovině, ale pěkně z kopce, asi jako u nás
na Lipnici, kterou proslavil Hašek. Ne ten hokejista, ale ten otec
Josefa Švejka. Jak tady a v okolí dokázali za rok vypěstovat půl
milionu kanárů, je mi záhadou. Tak podívejte, nějakého toho kanára jsem
také vypěstoval. Uvažujeme-li tak, že skutečně dobrý chovný pár by
odchoval za sezonu 20 mláďat, potom musíme postavit 25 000 chovných
párů kanárů, abychom měli těch půl milionu mláďat. A uvažujeme-li dále
v takových základních počtech, můžeme předpokládat, že chovatel mohl
mít doma tak 20 chovných párů. Za takto ideálních podmínek muselo být v
Harzu nejméně 1250 chovatelů kanárů. Protože takto ideální odchovy jsou
spíše z říše pohádek, můžeme předpokládat, že v té době se prakticky v
Harzu chovem kanárů zabýval každý. Sice si to nedovedu dost dobře
představit, ale jinak to být nemůže. To je zajímavá skutečnost, která
musela ovlivnit život tamních lidí tak hluboce, že by stála za opravdu
podrobné studium.
Montážní stůl pro sestavování klecí.
Jenže to není všechno. Zatím jsme dospěli k počtu půl milionu kanárů,
kteří byli z této oblasti exportováni. A není to všechno proto, neboť
každý vyvezený harcký kanár, jako lukrativní zboží, seděl sám ve své
vlastní kleci, sice malé, ale vyrobené ze dřeva, tak zvané špejlovce. A
v každé té kleci bylo i krmítko a kameninové napajedlo v podobě malého
džbánečku, z kterého se voda nevylévala a vydržela tam delší čas. To
máme nejméně půl milionu takových klecí vyrobených ročně a nejméně půl
milionu takových napáječek. Pracovitost a píli zdejších lidí nejlépe
dokumentuje kresba místní selky z roku 1910. Nese na zádech plnou nůši
klecí špejlovek s kanáry a aby při chůzi nezahálela, plete. Ne nohama,
ale nějaký svetr, štrikuje. Tohle se dál ani neodvážím komentovat.
Šlapací stolní navrtávačka a pilka.
Kolik kanárů mohl ve skutečnosti odchovat za rok sám velmistr Trute se
neodvážím odhadovat. Údajně žil v místnostech, kde je dnes umístěno
muzeum harckého kanára. Nebyl to v žádném případě chudý horal, jak
tvrdí kolega, který tam byl se mnou a který ovládá němčinu nepoměrně
lépe než já, ale sám majitel onoho stříbrného dolu. Ovšem v té době byl
již důl Samson na konci své výnosnosti. Trute však s kanáry úspěšně
obchodoval. Dá se předpokládat, že je nakupoval z celého okolí a
zasílal dál. Kanáry ze svého vlastního chovu pak asi prodával za
opravdu exkluzivní ceny. Nejsem žádným odborníkem na zpěvné kanáry a
proto se domnívám, že skutečné soutěže ve zpěvu kanárů se začaly
pořádat až po jeho smrti. Jako obchodník si však mohl případně do svého
chovu vybírat i to nejlepší co šlo okolo jeho rukou, tím svůj vlastní
chov vylepšovat a systematicky budovat svoji pověst. Dneska se tomu
říká marketing, studuje se to na vysokých školách, ovšem jen málokdo se
tak chová, jen takové chování vyžaduje od podřízených. A vzpomeňme si,
že Trute se přitom staral ještě o ten důl, kanáři byli jen tak vedle
toho.
Muzeum je umístěno v několika místnostech nad šachtou Samson a prý tady
opravdu Trute bydlel. Jsou to jen nevelké prostory s vrzající prkennou
podlahou a dá se předpokládat, že takové množství předmětů tady za jeho
života nebylo. Atmosféra v té hlavní místnosti je však velmi působivá.
V klecích jsou živí kanáři a přes židli visí jeho odložené sako. Při
pohledu na staré jednoúčelové stroje na výrobu klecí se skláním úctou.
Staré šlapací vrtačky a malá cirkulárka, účelně organizovaný stůl
pracovníka, který klece sestavoval dohromady. Kolik takových nádherných
věcí vzalo za své, když je nezasvěcení pozůstalí jednoduše vyhodili.
Stolní skříňka na klece s kanáry – škola.
V areálu je však tím hlavním lákadlem hornické muzeum nebo snad
technická památka. Pod prostou dřevěnou boudou se skrývá do skály
vytesaný prostor a v něm se otáčí vodní kolo o průměru dvanácti metrů,
od kterého vedou dřevěná táhla, která pak pohání jakýsi těžní stroj.
Důl Samson má přitom šachtu hlubokou přes 800 metrů, v podzemí mnoho
pater a nejdelší chodby dosahují délky čtyř kilometrů. Dole pracovali
lidé dvanáct hodin denně a ještě doma úspěšně pěstovali kanáry.
Transport klecí s kanáry (pracovitá selka).
Já nevím jak kdo, ale já přitom nemám ty nejlepší pocity. Sice s pomocí
všelijakých roztodivných mašinek, počítačů a robotů dokážeme i my
různorodé zázraky, ale kdyby se to mělo nějak zhroutit, dokázali bychom
pracovat tak, jako tihle horníci a chovatelé z Harzu? A věděli bychom,
co máme vlastně dělat při našich zkreslených představách o tom, jak to
v přírodě vlastně chodí? To oni to dozajista věděli!
