[Bez názvu]‎ > ‎Bez názvu‎ > ‎

Z historie kanárů

přidáno: 16. 1. 2010 7:05, autor: Jindřich Prokop   [ aktualizováno 16. 1. 2010 7:06 ]

Z HISTORIE KANÁRŮ

Čas od času se jeden potřebuje nějak odreagovat, zapomenout na všechno co se děje okolo, počasím počínaje a politikou konče. V takovém případě je nejlepší někam zmizet a to pokud možno dál než jen za humna. V tomhle ohledu nám teď doba poskytuje široké možnosti. Z takového důvodu se občas srotí nějaká taková ryze účelová kumpánie a vyrazí. Říká se tomu různě, hodně se používá termín pánská jízda, ale slyšel jsem také: jedeme na slony. Sem tam se musíte zříci zavedeného pohodlí a klidu, ale to patří k věci. My jsme vyrazili na ptáky čtyři. Při prvním noclehu v příjemném a hlavně laciném penziónku se snídaní nám přidělili dva pokoje a jeden z nás zčerstva povídá: Já budu spát s Vaškem (to je jako můj rodný bratr) a vy dva si vyberte, kterej chcete pokoj. Ponejprv jsem si myslel, že snad chtěj mít svatbu na Karlštejně, ale to néé, měl jsem jenom krátkou paměť. První noc jsem si zopakoval návštěvu safari, které jsme shlédli odpoledne a tu druhou jsem si dal do uší vosk z francouzského sýra značky Baby bel, který jsme dostali k snídani. Vynikající materiál. Jak ten sejra, tak ten vosk!


Důl Samson s muzeem harckého kanára

Ptáčkaři často vyrážejí směrem na západ, nejčastěji do Holandska. Obvykle pádí po dálnicích. Někdy směrem na Frankfurt, ale tam je potom příliš živo až nezdravo. Nebo se dá ject severněji přes bývalou NDR. Drážďany, Magdeburk, Hannover a dál. Tady se to sviští příjemně, protože krajina je vesměs placatá. Anebo můžete od Drážďan pořád na západ okolo Erfurtu, ale tady to zase není placatý, takže je to i pomalejší. Tyhle dvě dálnice, které míří na západ, nahoře dvojka z Berlína a dole čtyřka z Drážďan se vyhýbají vlastně jediným horám bývalé NDR. Ovšem kromě Krušných hor na našich hranicích. A právě tyhle hory se zapsaly do historie chovu kanárů. Je to Harz. Pamětníci, kteří ještě jezdili na burzy do Wolfenbüttelu, v době, kdy ještě nebyla dostavěna dálnice směrem na Magdeburg, si to pamatují. Bohužel jenom za tmy. Po dálnici na Erfurt, odtud na Nordhausen a nejkratší cestou přes Harz.


Místnost u Truteů.

Harz. Právě odtud pochází rasa zpěvných kanárů, kterým se dodnes říká i u nás harcký kanár. Proč právě tady se tolik uchytil chov kanárů je otázkou. U nás byl do toho vkládán obvykle sociální prvek, ostatně jako do všeho. Chudí horalé neměli jinou možnost a museli se přiživovat chovem kanárů. Proč to neudělali chudí horalé jinde? Copak je snad Evropa lauter rovina? Nebo snad jinde byli ti horalé tak bohatí, že jim ti kanáři za to nestáli? Položíme-li si takto jednoduché otázky, snadno zjistíme, že v tom bylo asi něco jiného. Oni ti horalé museli mít blízký vztah k ptákům ještě dříve, než se dostali k těm kanárům. Pokud by to neuměli, chovali by se jako ti dva vysloužilí písaři, co je hráli pan Horníček s panem Sovákem. Pánové Buvár a Pekyšé, foneticky. Ano, právě tady v Harzu se od pradávna holdovalo čižbě, neboli chytání divokých ptáků. Ti se dříve chytali jak do klecí pro zpěv, tak i k jídlu. Nebyla to dříve jen výsada Italů, tak se zpestřoval jídelníček po celé Evropě. Dnes nám to připomínají jen názvy některých pokrmů v přeneseném významu. Španělský ptáček, moravský vrabec, lipenský špaček. Harz byl pro chytání ptáků zřejmě příhodným místem, protože právě tudy vedou tahové cesty severských ptáků. Nevím jak je tomu dnes. Něco se tady také změnilo. Dnes je celé pohoří silně zalesněné, ale dříve tomu tak nebylo. Podle starých kreseb bylo lesů mnohem méně a celé vrcholky hor byly holé.
Harz. Celé to pohoří, když jsem je viděl ve dne, mi silně připomínalo naše Jizerské hory. Plošně bude možná o něco větší, ale lesy, louky a výška, jako Jizerky. Nejvyšší vrchol je Brocken 1142 metrů. Dříve byly hory rozděleny na polovinu mezi oba německé státy. Těsně za bývalou hranicí na západní straně pak leží bývalé hornické městečko Sankt Andreasberg. Těžilo se tady stříbro. Dnes je tady muzeum v bývalém dole Samson. Současně je tady také muzeum chovu harckého kanára. Ono to zapadá do sebe, protože jedno ze dvou nejzvučnějších chovatelských jmen je spojeno právě s tímto místem. Wilhelm Trute působil právě tady. Žil v letech 1836–1889.


Starý čistící mlýnek na zrní.

O historii chovu kanárů se u nás zmiňují dvě knížky. V první řadě je to Zdeněk Veger, který ve své knížce Cizokrajní ptáci v bytě z roku 1969 věnuje historii chovu kanárů největší pozornost. Podle něj začíná historie chovu kanárů obsazením Kanárských ostrovů v 2. polovině 15. století. Tyto události pak rozvádí autoři Ondrej Pavliš a Alexander Ižo v knížce Chov kanárikov, který vydalo nakladatelství Príroda v roce 1979. Tady se uvádí, že ačkoliv o Kanárských ostrovech věděli již staří Feiničané, Řekové i Římané, k jejich znovuobjevení došlo až v první polovině 14. století, kdy král Alfons IV. Portugalský vyslal dva koráby k jejich znovuobjevení. Až roku 1479 připadly pak ostrovy Španělsku. Španělsko si pak dlouhou dobu drželo na chov kanárů monopol a to za přísných podmínek. Nesměly se vyvážet samice a to dokonce pod hrozbou hrdelními tresty. Alespoň se to traduje. Jestli někdo skutečně přišel o krk, o tom se literatura již nezmiňuje. Nakonec se to povedlo a kanáři se dostali do Itálie i Německa. Slavné chovy byly v Norimberku. Jenže pak přišla třicetiletá válka, Evropa zchudla a počet jejích obyvatel se natolik snížil, že všichni měli docela jiné problémy. Teprve od poloviny 17. století dochází postupně k obnově a posléze i prosperitě. V této době se teprve začíná rozvíjet chov kanárů v Harzu. Zdeněk Veger o tom píše toto: avšak válečné události 17. a 18. století zcela zničily tyrolský i norimberský chov. Nové středisko chovatelů kanárů vzniklo pak v Harzu, odkud se tato záliba rychle šířila, takže v roce 1870 činil vývoz z Německa opět 70 000 ptáků a v roce 1890 již několik milionů. Pavliš s Ižem pak píší toto: Z Andreasbergu a jeho okolia sa vyvezlo asi 500 000 kanárikov ročne. Například firma Reiche z Alfeldu len koncom roku 1882 vyviezla do new Yorku 120 000 samčekov, do Južnej Afriky 3 000 samčekov. Do Ruska, Belgicka, Francúzska a Rakúska vyše 30 000 samčekov. Okolo 12 000 samčekov sa rozprodalo v Nemecku. O těchto počtech asi nemá cenu pochybovat, protože byly zřejmě získány z nějakých úředních pramenů, jako jsou třeba daňová přiznání nebo celní poplatky. Samozřejmě to nevím, ale mohu to docela dobře předpokládat.
Sankt Andreasberg jsem viděl na vlastní oči. Je to staré sídlo vysoko v kopcích. Ani náves nemají na rovině, ale pěkně z kopce, asi jako u nás na Lipnici, kterou proslavil Hašek. Ne ten hokejista, ale ten otec Josefa Švejka. Jak tady a v okolí dokázali za rok vypěstovat půl milionu kanárů, je mi záhadou. Tak podívejte, nějakého toho kanára jsem také vypěstoval. Uvažujeme-li tak, že skutečně dobrý chovný pár by odchoval za sezonu 20 mláďat, potom musíme postavit 25 000 chovných párů kanárů, abychom měli těch půl milionu mláďat. A uvažujeme-li dále v takových základních počtech, můžeme předpokládat, že chovatel mohl mít doma tak 20 chovných párů. Za takto ideálních podmínek muselo být v Harzu nejméně 1250 chovatelů kanárů. Protože takto ideální odchovy jsou spíše z říše pohádek, můžeme předpokládat, že v té době se prakticky v Harzu chovem kanárů zabýval každý. Sice si to nedovedu dost dobře představit, ale jinak to být nemůže. To je zajímavá skutečnost, která musela ovlivnit život tamních lidí tak hluboce, že by stála za opravdu podrobné studium.


Montážní stůl pro sestavování klecí.

Jenže to není všechno. Zatím jsme dospěli k počtu půl milionu kanárů, kteří byli z této oblasti exportováni. A není to všechno proto, neboť každý vyvezený harcký kanár, jako lukrativní zboží, seděl sám ve své vlastní kleci, sice malé, ale vyrobené ze dřeva, tak zvané špejlovce. A v každé té kleci bylo i krmítko a kameninové napajedlo v podobě malého džbánečku, z kterého se voda nevylévala a vydržela tam delší čas. To máme nejméně půl milionu takových klecí vyrobených ročně a nejméně půl milionu takových napáječek. Pracovitost a píli zdejších lidí nejlépe dokumentuje kresba místní selky z roku 1910. Nese na zádech plnou nůši klecí špejlovek s kanáry a aby při chůzi nezahálela, plete. Ne nohama, ale nějaký svetr, štrikuje. Tohle se dál ani neodvážím komentovat.


Šlapací stolní navrtávačka a pilka.

Kolik kanárů mohl ve skutečnosti odchovat za rok sám velmistr Trute se neodvážím odhadovat. Údajně žil v místnostech, kde je dnes umístěno muzeum harckého kanára. Nebyl to v žádném případě chudý horal, jak tvrdí kolega, který tam byl se mnou a který ovládá němčinu nepoměrně lépe než já, ale sám majitel onoho stříbrného dolu. Ovšem v té době byl již důl Samson na konci své výnosnosti. Trute však s kanáry úspěšně obchodoval. Dá se předpokládat, že je nakupoval z celého okolí a zasílal dál. Kanáry ze svého vlastního chovu pak asi prodával za opravdu exkluzivní ceny. Nejsem žádným odborníkem na zpěvné kanáry a proto se domnívám, že skutečné soutěže ve zpěvu kanárů se začaly pořádat až po jeho smrti. Jako obchodník si však mohl případně do svého chovu vybírat i to nejlepší co šlo okolo jeho rukou, tím svůj vlastní chov vylepšovat a systematicky budovat svoji pověst. Dneska se tomu říká marketing, studuje se to na vysokých školách, ovšem jen málokdo se tak chová, jen takové chování vyžaduje od podřízených. A vzpomeňme si, že Trute se přitom staral ještě o ten důl, kanáři byli jen tak vedle toho.
Muzeum je umístěno v několika místnostech nad šachtou Samson a prý tady opravdu Trute bydlel. Jsou to jen nevelké prostory s vrzající prkennou podlahou a dá se předpokládat, že takové množství předmětů tady za jeho života nebylo. Atmosféra v té hlavní místnosti je však velmi působivá. V klecích jsou živí kanáři a přes židli visí jeho odložené sako. Při pohledu na staré jednoúčelové stroje na výrobu klecí se skláním úctou. Staré šlapací vrtačky a malá cirkulárka, účelně organizovaný stůl pracovníka, který klece sestavoval dohromady. Kolik takových nádherných věcí vzalo za své, když je nezasvěcení pozůstalí jednoduše vyhodili.


Stolní skříňka na klece s kanáry – škola.

V areálu je však tím hlavním lákadlem hornické muzeum nebo snad technická památka. Pod prostou dřevěnou boudou se skrývá do skály vytesaný prostor a v něm se otáčí vodní kolo o průměru dvanácti metrů, od kterého vedou dřevěná táhla, která pak pohání jakýsi těžní stroj. Důl Samson má přitom šachtu hlubokou přes 800 metrů, v podzemí mnoho pater a nejdelší chodby dosahují délky čtyř kilometrů. Dole pracovali lidé dvanáct hodin denně a ještě doma úspěšně pěstovali kanáry.


Transport klecí s kanáry (pracovitá selka).

Já nevím jak kdo, ale já přitom nemám ty nejlepší pocity. Sice s pomocí všelijakých roztodivných mašinek, počítačů a robotů dokážeme i my různorodé zázraky, ale kdyby se to mělo nějak zhroutit, dokázali bychom pracovat tak, jako tihle horníci a chovatelé z Harzu? A věděli bychom, co máme vlastně dělat při našich zkreslených představách o tom, jak to v přírodě vlastně chodí? To oni to dozajista věděli!
text a foto: Petr Podpěra
zdroj: ifauna.cz
Comments